Vánoční výlet

"Pane učiteli, pojedem někdy na ňákej vejlet?" "Jooo prosííím pane učiteli, my těch vejletů moc neměli". Přesně takhle mne zhruba před dvěma měsíci oslovili se svým přáním moji žáci ze 7.B, které jsem jako třídní učitel převzal na začátku října pod své "opatrovnictví". "No můžeme, pokud vám to udělá radost a máte nějaký nápad kam byste chtěli, tak proč ne?". "Pojedeme do Prahy do jumpparku, zaskákat si na trampolínách", navrhnul Filip a jelikož zbytek třídy s nadšením souhlasil, výlet byl jasný.

Svým žákům jsem chtěl samozřejmě udělat radost a to nejen z důvodu, že se blíží Vánoce, ale prostě jsem si řekl, že by bylo fajn je vytáhnout na jeden den ze školy, protože ačkoliv jsou trochu živější třídou, mají nejpoctivější docházku ze všech tříd ve škole. Jinými slovy součet jejich zameškaných hodin je prostě suverénně nejnižší, a tak si dle mého názoru nějaký ten pěkný výlet, kdy si odpočinou od školní výuky, zasloužili.

Zamluvil jsem tedy 26 míst v JumpAréně na Zličíně. Objednal jsem na čtvrtek 13. prosince hodinu skákání, což se možná některým nejdřív zdálo málo, ale nakonec se to ukázalo jako velmi dostačující čas. Jako nejvhodnější dopravní prostředek jsem zvolil vlak, který bylo potřeba také dopředu zamluvit. Přesun po Praze nám nejlépe vycházel za pomocí metra. Velmi potěšující bylo to, že jsme jeli opravdu kompletní třída, na výlet se přihlásili prostě všichni, tudíž 26 žáků. Žádný doprovod jsem si s sebou nevzal, svou třídu přeci zvládnu sám, i když mne od toho někteří zrazovali, že přeci v Praze v metru není úplně nejlepší nemít nikoho dalšího, věřil jsem svým žákům a ukázalo se to jako správné. V 7:45 jsme si dali sraz na vlakovém nádraží ve městě. Až na dva opozdilce, všichni dorazili včas. Pouhých 8 minut před odjezdem vlaku k nám dobíhal Petr, který se snad ještě za toho běhu oblékal. Vlak byl prázdný, ale my i tak měli rezervaci na místa, takže opačný případ by nám příliš nevadil.

Když jsme přijeli na hlavní nádraží v Praze, koupil jsem lístky na metro a mohli jsme tak vyrazit vstříc dobrodružné pražské hromadné dopravě. Hned při nástupu do vagónu mi trošku zatrnulo, protože když jsem nastrkal žáky dovnitř, ozvala se hláška o zavírání dveří. Tak tak jsem stihl proklouznout dovnitř. Představa, že se metro rozjede beze mne a žáci v něm, mi nepřišla příliš pěkná. Věřím, že půlka třídy by vystoupila správně na další stanici - Florenc, a zbytek žáků by jezdil v metru ještě teď... :D Naštěstí jsme všichni společně vystoupili správně a mohli se tak přesunout na trasu B a následně jet až na konečnou. Ze stanice Zličín je to k aréně vážně kousek, cca 600 metrů. Všichni se už nemohli dočkat a tak po převlečení chtěli jít hned na věc. My však museli ještě čtvrt hodiny čekat, než skončí vyměřený čas předchozí škole ze Sokolova. Po rychlých instrukcích, které nám slečna z recepce udělila, se už všichni dočkali. JumpAréna nabízí mnoho různých atrakcí a všichni je naplno využili, nevadilo ani to, že společně s námi tam byli ještě jiní školáci. Jelikož se na trampolíny nesmí s žádnými nahrávacími přístroji, byl jsem jediný, kdo mohl fotit a hlavně natáčet videa, o která byl veliký zájem. Každý si chtěl přehrávat své umění, kdy se trumfoval s ostatními, o kolik víc přemetů udělal a jakou techniku zvolil. Zatímco videa se mi podařilo nahrát ve vysoké kvalitě, u fotek, které si můžete prohlédnout v příloze, je to o něčem jiném, zachytit pohyb bez rozmazání, mi prostě nešlo. Všichni si vážně naplno zablbnuli, že si až na konci uvědomili, že jim hodinka stačí, protože někteří byli tak vyřízení, jako už dlouho ne.

Po převlečení a opravdu krátkém odpočinku, jsme se vydali zpět ke stanici metra Zličín. Tam jsme se dohodli, že půjdeme do obchodního centra Metropole Zličín, kde všichni dostanou 50 minut volno, aby si mohli dle libosti dojít na jídlo, což bylo momentálním tématem číslo jedna. Vymezená doba na jídlo všem stačila, všichni vzorně a včas přišli na místo srazu a my tak mohli jít na metro a vyrazit na hlavní nádraží v Praze. Ve vlaku tentokrát bylo plno do posledního místa, ale my měli své sedačky vyhrazené pěkně u vchodu do vagonu vedle sebe a tak jsme cestu využili k všelijakému povídání o všem možném. Díky tomu cesta utekla, což některé rozesmutnělo, jelikož si přáli, aby výlet ještě pokračoval. Na nádraží v Boleslavi jsme si vše zhodnotili a shodli se, že se nám to povedlo a moc líbilo, a že si něco podobného v budoucnu zopakujeme. Musím pochválit celou třídu, protože i v takto velkém počtu se opravdu chovali vzorně a nenastal nám jediný problém. Nikdo se nezranil a každý si to užil. Já z toho všeho měl radost i díky tomu, že jsem mohl žákům skoro třičtvrtě výletu zaplatit a vyřešit tak předčasně vánoční dárek pro celou svou skvělou třídu!